Zhodnocení

Bylo to jen pár dnů, ale asi nejlepší cesta na kole mého života. V takto vysokých horách jsem na naloženém kole ještě nejel. Na cestě jsem nepotkal mimo těch na trajektu vůbec žádné další cyklisty. Namáhavé výjezdy byly vždy odměněny neskutečně krásnými traverzy a pak famózními sjezdy. Cestování sólo má své výhody i nevýhody (jako ostatně všechno). Výhodou je, že se člověk velmi snadno kontaktuje s lidmi. Pokud už jste 2, ostatní si myslí, že si stačíte a ani Vás neosloví. Když je člověk sám, jde to samo od sebe. Někde jsem četl, že s tím mají problém cestovky. To je jasné, pokud se někam přivalí grupa řvoucích cyklistů, domorodci se klidí z cesty. Jak se má navázat potom kontakt s místním obyvatelstvem? A Albánci jsou přitom velmi příjemní a skromní lidé (alespoň na vesnicích, kde jsem měl možnost je blíže poznat), na těch starších je vidět, že si už lecos prožili a mají k životu patřičný vztah. Určitě se musím vrátit, co nejdříve, dokud budu mít na ty kopce ještě sílu a než tento ráj ze starých časů pohltí turistická mašinerie.

Můj slovník, co jsem potřeboval a pochytil:
miredita – dobrý den
faleminderit – děkuji
prosím - ju lutem
na shledanou – mirupafshim (a nebo stačí italské čao :-)
na zdraví! (přípitek) – Gëzuar!
dobrou chuť - baftemir

22.5.2019, Den 5, Dardhë – Skodër, 113 Km

Dnešní plán je dojet cca 53 Km do Pukë. Vyjíždím v 8 po slušné snídani. Kolo jsem měl v noci venku, ale nic se mu nestalo, ani nepršelo. Cesta opět traverzuje, provoz téměř 0. Často ale i sjezdy k potokům a opět výjezdy.

Nádherné výhledy, cesta snů. Když už nějaké auto, jednou za hodinu, tak mě zdraví troubením a máváním. Slunce svítí, modrá obloha, co víc si přát? Nádherný a dlouhý sjezd do Fushë Arrës. Bláhově jsem si myslel, že už mám největší stoupání za sebou. Ale pak vystoupám zase až do 900 m před Pukë. Přesto jsem tu brzo, původně jsem měl v plánu tu přespat, a tak se rozhoduju dnes dojet až do Skoderu. Pukë má pěkné dlážděné náměstí (hladké lesklé bílé dlaždice až se skoro bojím, že mi to na kole uklouzne) a opravené mohutné budovy asi ještě z doby panování Hodži.

V krámku dám pivko a jedu dál.  Čeká mě náhorní planina s opět dalekými výhledy. V lesících pěkná potenciální tábořiště. Do Gomsiqe e Epërme serpoše pěkně dolů k řece a za městečkem zase nahoru.

Na další náhorní planině hospoda, závěrečné pivko a dlouhý sjezd už do rovin okolo Škoderu. Odpoledne dojezd do základního tábora.

21.5.2019, Den 4, Valbonë – Dardhë, 73 Km

Konečně vyrážím, už mě to ležení nebaví. Na cestu ještě v 7 hodin monumentální snídaně a odjezd!! Sjíždím stejnou cestou dolů, troch kosa, ale jinak OK. Hlavně že jsem zase na cestě. Na tržíčku v Bajram Curi chci koupit hodně velkou papriku k obědu, prodavač mávne rukou, nic za ni nechce. Miluju Albánce. To ani ve Vietnamu neuvidíš. Tam si nechali zaplatit i za 1 kousek nějakého ovoce. Začalo zase pršet, ale jen drobně, přesto je to otrava. Ve Fierzë rozhodnutí, nejedu zpět trajektem, chvíli jsem o tom uvažoval (počasí a bojím se dnešního převýšení. Dám to ale vůbec?). A pak to začne, serpoše, pěkně prudké, sice nikde přes 10%, ale za to stále tento sklon.

Cesta je ale dosud TOP v mém životě. Nádherné výhledy jak stoupám nad přehradní jezero. Občas déšť, občas slunce. Aprílovka. A jsem nahoře!!! Pak už traverzem, občas zase sjezdy a zase nahoru (ale stále jen „max těch 10%“). Pořád se pohybuju okolo 700 – 800 mnm. Vyjížděl jsem ze 150-ti. Pak uvidím hospůdku (tedy, žádný nápis ale jen pár židlí venku a krámek), dávám pokec, starej a 2 synové.

Pivko, sranda, rakie, Gëzuar (přípitek, na zdraví) atd. Pak mě všichni vyprovází ven a přejí šťastnou další cestu. No a překvápko, v půl třetí už jsem zase na místě. Hotýlek Alpin.

Ukecám slevu z 30 Euro na 25 (kámoš tu byl loni za 25 a po cestě o 500 m dál je další hotel?), moje argumenty a znalosti zabraly. Číšník se ale musel zeptat „padreho“, vyšla ven i asi jeho manželka, nebo matka. Odpoledne odpočinek a procházka k tomu dalšímu hotelu (ten nic moc, postupně směřuje do kopru). K véče super 3 biftečky (zase 400g) s domácíma hranolkama za 750 leků (150 Kč).

20.5.2019, Den 3, Valbonë

Předpověď stále nic moc, pozoruju na mobilu. Celou noc lilo, i ráno. Vzdávám to. Dnes bude odpočinkový den. Sice dopoledne chvilkami bez deště, ale jen chvilkami. Nick to taky vzdává a vrací se busem a trajektem do Skoderu. Den utíká pomalu, dokoukávám nějaké filmy atd. Slyším, jak se personál nudí, je tu cca víc číšníků než hostů (jsme tu asi jen 3 hosté). Odpoledne alespoň kratší procházka po okolí, monumentální štíty hor okolo, procházím trochu bordelovitou vesničkou, ptám se na cestu, všichni ochotní a usměvaví.

19.5.2019, Den 2, Komani – Valbonë, 40 Km

Ráno posnídám pár kousků albánského chleba od večeře (placka, trochu tužší, ale dobré) s českým taveňákem (vzájemně výhodná kombinace .

Pak na odjezdu neodmítnu pozvání Marka na picolo kafe. Kafe je tu národní nápoj (prostě taliáni). To jsem potřeboval, dobrá ranní vzpruha. A pak už cca 3 km k trajektu (po albánsky „traget“), pěkný kopec (výjezd nad přehradní hráz) po cestě naštěstí osvětlený úzký tunel, voda kapající ze stropu na kebuli. Euro 10 (5 já, 5 kolo) a už jsem naloděnej.

Je tu také asi 5 dalších cyklistů, mlaďoši, zdravíme se. Taky kamperisti s tábořiště pod mostem. Cesta po přehradním jezeře do Fierzë je opravdu kouzelná. Ne nadarmo se tento kaňon řadí k k nejkrásnějším „fjordům“ světa. Trochu menší než v Norsku a vlastně umělá vodní nádrž. Původní kaňon musel být monumentální. Bílé štíty hor (malé Dolomity) po obou stranách.

Po 3 hoďkách jsme v poledne ve Fierzë. Dávám řeč s cyklistama, taky jedou do Valbonë. A pak cesta vede podél Drinu, nahoru a dolů,

a jsem v Bajram Curi (Mogadišo Albánie). Mám trochu respekt, děti jsou prej agresivní, hážou kamení, výrostci prej zase kradou za bílého dne… Ale opět řeči, kecy. Cítím se úplně bezpečně, dokonce tak klidno, že nechávám nezamčené kolo před krámem a jdu si koupit pití a snack (ale na kolo i z krámu neustále pokukuju, co kdyby..).

Pocestě dál, opět všichni zdraví, je to tu jako v Asii. Kopečky ale stále tvrdší. Cíl údolí Valbonë je skoro v 900 mnm. Ubytko chata Rilindja. Večer seznámení s Amerikáno, Nick, z Kalifornie. Skoro stejně starej(nebo mladej?) jako já, stejná cestovatelská duše, travel adict, moc příjemný pokec u vína o životě a cestování. Začal až v důchodu, procestoval už 140 zemí světa. Vyměňujeme si maily, shodou okolností má u Khon Khaen v Thajsku partnerku a dům, kousek od trasy, kterou plánuju příští rok (Severní Thajsko a Laos). Tak se tam třeba stavím. Zjišťuju také, že jsem ho náhodou vyfotil v Komani při nástupu na trajekt.

Nějak moc náhod, nebo ne? :-)). Večer náhle leje, tak uvidím co zítra.

18.5.2019, Den 1, Skodër – Komani, 53 Km

Výjezd ze Dkodëru po rovině, po hlavní silnici směrem na Tiranu po rovině. Nejvíc aut je tu Mercedesů, dokonce i dědek pod deštníkem (proti slunci) sedí na židli vedle meďoura, který má plný kufr jablek. Jak si ho mohl dovolit a jak ho může uživit prodejem jablek? Asi moc nejezdí, hlavně že ho má. Docela provoz, je ale sobota, tak proč? Později jsem to zjistil. Jsou trhy, Albánci je milují.

Prodávají a směňují kde co, hlavně ale dobytek a zvířata obecně, krávy, koně, osly, slepice atd. V každé větší vesnici je srocení a čile se obchoduje. Chlapi v obnošených sáčkách a kloboucích, ženský v širokých sukních. Projíždím několika vesnicemi, lidé vypadají příjemní, často mě zdraví. „Miredita“ = Dobrý den. Podle očekávání, kopce na sebe nenechají ale dlouho čekat.

Za Vau i ejës první serpentiny a jsou docela výživný. Teplota s výškou nějak neklesá (jak čas běží, spíš se otepluje). Je přes 30 st. C. Ale sklon celkem ujde, nepřekračuje 10%. Později zjistím, že je to v Albánii buď nějaká norma, nebo zvyklost. Na značkách je max. 10% (anebo jinou značku nemají). I když někdy je to pocitově asi i více, ale to jen na krátkých úsecích. Krásná krajina, cesta vede podél řeky Drinu a vybudovaných přehradních nádrží, které navazují jedna na druhou. Zelené lesy, hory okolo, paráda.

Stále nahoru a dolů, povrch je sice asfalt ale místy hodně rozbitý. Na naloženém kole takováto převýšení jsou pro mě premiéra. Aut velmi málo, tak 3 za hodinu. Většinou turistické minibusy a místní mercedesy. Zdraví mě zatroubením a zamávají. Docela brzy jsem v Komani. Je teprve 13 hodin. Ubytuju se ve zvláštním hotelu, věděl jsem o něm předem z ostatních blogů, který je vybudován v prostoru pod částí mostu, která je na pevnině.

Mám cimru velmi jednoduchou, dvě postele, betonová podlaha, úzký kobereček, na chodbě společná jednoduchá sprcha a záchod (jsem tu ale stejně sám). Opět jen 10 Euro. Má to ale svou atmosféru a romantiku, líbí se mi tu. Odpoledne navazuju kontakt s majitelem hotelu.

Jeho jméno je Marko, je zhruba v mém věku. Dáváme spolu pár piv. Mě chutná víc Nikšičko (Černá Hora) a jemu Tirana (asi je to patriot). Tak přecházím taky na Tiranu. Později zjistím, že všichni Albánci preferují Tiranu. Pokec je o politice, jak jinak, o Albánii a o Česku. Jsou tu podobnosti a je jich docela dost. Stejná komunistická minulost a dnešek v rukou buď mafií, nebo miliardářů. Pomalu začínám mít Albánii (albánsky Shquipërii) rád, jsme na tom stejně. Nejvíce se ale Albánci kamarádí s Itálií (asi odtud i pocházejí, podobná vizáž i řeč). Okolní státy moc nemusí. K Čechům vztah neutrální. Zajímavostí je, že Albánie má jen necelé 3 mil. obyvatel, ale ve světě je údajně 7 – 11 milionů Albánců v cizině. Asi tu policajti moc neprudí, protože Marko klidně po 4 pivech sedne do auta a někam odjede.
Postupně dojíždí odpoledne další hosté, Němci v pick-upu, staví stan (bude dobrodružství). Potom pár Norů (chlapi) na motorkácch, perfektní výbava, na řídítkách každý 3 obrazovky, obleky s chráničemi na každém místě těla, vypadají jako roboti ze Star wars. Nemohou se rozhodnout, motory stále spuštěné, hledají na tabletech a nakonec odjíždí (nějak jim to tu nekoštovalo). K večeři si dávám kotlety s hranolkama a salát. Porce tu mají obrovské, 400 g masa (3 pěkně vysoké kusy masa).

Úvod

Na jaře 2019 jsem se narychlo rozhodnul, že si odskočím na pár dnů, co mi zbývají dovolené z loňska, někam na kolo. Tentokrát sólo. Na mušku se mi samozřejmě dostala Albánie, kam už plánuju cestu dlouho. Inspirovali mě náš český cykloguru, cyklotramp Honza Vlasák, který tam byl už mnohokrát, a taky Gerry van Lankveld z CGOAB, ta hlavně tím, že ty kopce, kterých se bojím ve svém věku na naloženém kole, jako ženská, zvládla s přehledem.
Za základní tábor jsem si vybral Skoder a camp Legienda. Skromná chatka za 10 Euro na první noc ideální. Mám sebou sice stan, ale užil jsem si ho i romantiky stanování za celý život už dost, takže na stará kolena spíš oceňuji střechu nad hlavou. Mám ho jen jako zálohu, kdyby se střecha nezadařila. Volím klasickou trasu, sever Albánie, přehradní jezero Komani na Drinu, údolí Valbonë v pohoří Prokletie a zpět přes Dardhë a Pukë